Je to prazvláštní věc. Zdá se, že překlady stárnou rychleji než originály. Jako by překladatelé více dýchali se svou dobou? Není nezvyklé, když překladatelské dílo už po dvaceti či třiceti letech přestává být čtivé, přestože originál ve vztahu ke svým čtenářům tolik neutrpěl. O to více si važme děl, která tomuto omezení odolala. Vždyť kdo by chtěl v novém překladu Alenku v říši divů, Malého prince nebo Mayovky? Můj rudý bratr doufá, že nikdo.

Je krásné, že takové překlady existují. Jsou výjimečnými díly geniálních překladatelů a soudím, že jejich zaslouženou nadčasovost umožnil také samotný charakter knížky. Je snad možné dosáhnout stejného výsledku i s textem, který používá dobovou hovorovou řeč? To se mi jeví skoro nemožné, vždyť stačí slůvko, a už jsme dobově zařazení. Příklad: Můžeme nastoupit do auta, nebo se zeptat svého doprovodu, jestli má poblíž svůj vůz. To je krásný obrat, ale připadá mi už generačně charakteristický. Použila bych ho možná v textu situovaném do doby předválečné, ale dnes? Copak dnes jezdíme vozem? Někdy zkrátka stačí slovíčko, a jste jinde.

Hrdinka, co v anglickém originálu jásá výrazem „groovy“ (prima), je nejspíš hippie. V dnešní češtině by mladá dívka asi řekla „super“ nebo „hustý“, úměrně svému věku. O něco starší osoba by mohla použít výraz „prima“ nebo „fajn“, možná taky „šíleně“ a „úžasný“. Japonský bohemista, který studoval v Praze, vzpomínal, že všechny holky prý pořád říkaly „ježkovy voči“! Uhodnete, kdy v Praze byl? A jiný příklad: Kamarád mi jednou poděkoval za „biograf“. Asi vás nepřekvapí, že nikdy nezapomene přidržet dámě dveře a nechat ji vstoupit první ani jí podat kabát. Jiná doba, jiný mrav, jiné výrazy. Vezměte si třeba ten biograf. Asi bych se dnes ostýchala označit pracovníky multikina za uvaděče, neb uvaděčka je v mých vzpomínkách starší dáma s baterkou, bloudící hledištěm v marné snaze dopadnout diváka, který se příliš směje při komedii, a chce jej vyvést, protože ruší biografické představení. Uvaděčka nepatří k pop-cornu a klimatizaci. A v překladech je to zrovna tak. Miluji detektivky od Gardnera, ale představte si přepadenou hrdinku, sápe se na ni padouch a ona jej zastrašuje úderným křikem: „Nechte mne, sic vás budu žalovat!“ Takový překlad je dnes nepoužitelný a nový by se rozhodně vyplatil.

Jinde se překládá zas a znovu, a přitom o to nikdo nestojí. Zvláště u filmů znají diváci celé pasáže zpaměti v konkrétním překladu a z nového znění jsou jen rozmrzelí. Žádá komisař Clouseau volnou cimru nebo vilný pokoj? Jak to máte raději vy? Má oblíbená konverzační komedie Veselé Velikonoce s Belmondem je na novém DVD nudnou podívanou. Mimochodem, v tomto díle se aspoň ve starším dabingu nechává dáma svézt „vozem“. A velice se to k ní hodí. Troufám si tvrdit, že pro nás Čechy může mít takový ikonický význam i překlad do jiného jazyka. Tedy do slovenštiny. Soudím, že seržantka Makepeacová by neměla říkat cokoli jiného než: „Choďte sa vypchať, Dempsey!“ Její: „Do frasa“ či „doparoma“ bych neměnila za nic na světě. Pokud bych vůbec byla ochotná někdy se na ten seriál znovu podívat, pak zásadně slovensky.

Vezměme si překlad nejdůstojnější, nejstarší, ten s největším kulturním dosahem. Překlad, jemuž se nic nevyrovná ani po stránce vynaloženého času a péče. Po kterém textu Bible byste sáhli? Bible Kralická je nádherný text s formativním vlivem na vývoj češtiny. Přetrval věky, ale viduci, že „vzrostl tedy muž ten náramně velmi, a měl dobytka mnoho, děvek i služebníků, velbloudů i oslů,“ chopila jsem se v případě nutnosti citovat vždy verze ekumenické. (Tak se ten muž převelice vzmohl a měl mnoho ovcí a koz, i služky a služebníky, i velbloudy a osly.) Čeho je moc, toho je příliš, a Jákoba bych s děvkami viděla jen nerada.

I anglické verze Bible samozřejmě zastaraly, stejně jako jejich jazyk, a pokud překladatel zvažuje, po které verzi české Bible sáhnout, určitě by měl také zvážit, zda volba provedená autorem originálu byla nějak příznaková. Zda chtěl být hodně archaický, nebo méně. I když autor vůbec nechtěl citovat Knihu knih, ale jen si s „bibličtinou“ krásně pohrát. O podobném přístupu svědčí tento přesvědčivě starozákonní návod k použití ručního granátu (Monty Python a Svatý Grál):

‚First shalt thou take out the Holy Pin. Then, shalt thou count to three. No more. No less. Three shalt be the number thou shalt count, and the number of the counting shall be three. Four shalt thou not count, nor either count thou two, excepting that thou then proceed to three. Five is right out. Once the number three, being the third number, be reached, then, lobbest thou thy Holy Hand Grenade of Antioch towards thy foe, who, being naughty in My sight, shall snuff it.‘

Citaci překladu Petra Palouše jsem nikde nenašla. Jestli vás zajímá, jak se s tím vypořádal, budete se muset na film podívat, stojí za to. A pozor na králíky!